Jak jsem začala mít rada zimu, nebo když učiníte rozhodnutí, příležitosti začnou přicházet samé

Začátkem roku 2015 jsem přemýšlela nad tím, jak to spravit, abych se opět nemusela vypořádávat s představou, že je zima. Dlouhá, studena a pro mě nezáživní. Bylo to stejné rok co rok a já jenom čekala, kdy uběhnou ty zimní měsíce. Přímo jsem ji nesnášela a opět to bylo tady.  “ Ach jo „  Zakoukala jsem se ven oknem, přímo na lyžařský svah, který byl od našeho domu vzdálený jenom “ na skok“.  Viděla jsem tam lidi, kterí se smáli, trávili čas se svou rodinou, lyžovali –  Užívali si zimu!
Myšlenky mi lítali hlavou a já jsem se v nich  vracela k tomu, jak tuhle zimu zakomponuji do své změny. Byl začátek nového roku  a přišlo mi to, jako celkem ideálni čas to změnit.

Ale když já tu zimu, tak nemám ráda....

Ale když já tu zimu, tak nemám ráda. Co mám změnit?  Vzpomněla jsem si na lyžaře a jejich vesele tváře, kterými dávali jednoznačně najevo, že si to skutečně užívají. Já si chci taky zimu užívat, jak to ale udělat? Mám svah přímo pod nosem a neumím lyžovat, tak co kdybych se to naučila.   „Bože, vždyť je mi 30 let, nebude to trochu trapní?“  Zamítla jsem tu myšlenku, právě těmito slovy.
To už jsem ale věděla, že mi to nedá klid, a tak jsem v rychlosti vzala papír ( Přesně takhle jsem to četla někde v knize, že pokud chceš něco udělat a nevíš jak a také nechceš na výsledku lipnout, tak to prostě napíš na papír ) a taky že jsem napsala :
„Do měsíce se naučím lyžovat, netuším jak a zač, ale naučím. Já si chci tuhle zimu prostě užít!“
Uffff, jako by ze mě spadl kámen. Jako bych na ten papír napsala nějaké tajemství, které mě těžilo.

Ve svém životě jsem se ale rozhodla, že něco změním, a toto by mohl být zajímavý začátek, už jenom z teho důvodu, že vystupuji z komfortní zóny. Nikdy jsem nebyla zvyklá si jet za svýma sny, protože to bylo příliš nebezpečné, tedy nekomfortní a teď si na sebe vymyslím takovou habaďuru.

Moje dcera měla tehdy 7 let a často mi říkala, jak by chtěla jet lyžovat, jenomže to taky  nevěděla.  Mohla by to byt pro mě tedy celkem dobrá motivaci. Když se naučíme lyžovat obě, můžeme si čas užívat úplně jinak a mít nove zážitky.
Byla to výzva a já se rozhodla . V tom okamihu mě propadli dva protichodné pocity.
První  byl vzrušující pocit, smíchaný s radostí, že zažijeme něco novího.
Druhej  byl stresující pocit z toho, že právě něco novího  jdu dělat.

Rozhodnutí, přitahuje příležitosti

Můj první krok, vedl do půjčovny lyži, kde jsem měla v plánu si zapůjčit cely výstroj. Koukala  jsem na ceny a než jsem se zeptala první, přišla otázka od kluka, kterého jsme přezdívali Forest (i když se ničím na Foreste nepodobal)

Chceš se jet lyžovat?? Na ty ceny nekoukej, vždyť se známe a když se budete chtít jet lyžovat, najdeme velikost a na těch par hodin, to nebude nikomu chybět.“ Vypulila jsem na něj oči a zmohla se jen na děkuji. Wau toto jsem nečekala. Po krátkem rozhovoru, jsem se pobrala domů, abych tuto zkušenost mohla ještě zpracovat.
Hm…Že by to skutečně fungovalo? Když přijde rozhodnutí, začnou přicházet i příležitosti??
Já  jsem ale zároven  cítila veliký strach a odpovědnost. Strach z toho, že se mi ten sen může splnit a já už budu vědet, že s výmluvami neuspěji. Je to sice směšné, ale tak dlouho jsem byla zvyklá na výmluvy ohledem plnění snů, že najednou to bylo až děsivá.

Kdo mě, jako lyžovat naučí?

A jelikož první překážka byla zdolaná, moje mysl musela přijít s nějakou jinou – novou,  aby to nebylo tak jednoduché.  
Pokaždé když učiníme rozhodnutí, přijedou překážky, které jsou zároveň příležitostmi. Taky že přišla

Kdo mě, jakože lyžovat naučí ?“ Neměla jsem každý den čas, a upřímně ani peníze na to, abych si mohla platit instruktora.
Má sestra mi poradila, abych jela na dětsky svah, kde je málo lidí a učila se postupně tam. Takže jsem si doma otevřela youtube, našla videa a zkoušela na svahu alespoň na lyžích stát. Bylo tam  mnoho děti a instruktorů, a já jsem si připadala neskutečně hloupě při každém pádu a zamotaní do lyži: D
Jak je zvláštní, že když člověk s něčím novým začíná, tak má pocit, že to má napsáno na čele. V mém případě by tam znělo:

Dejte si pozor, protože je mi 30 let a neumímse lyžovat. A jo, skoro bych zapoměla. Bydlím 200 metrů od svahu a nebyla jsem schopná se to doteď naučit. Teď mě můžete soudit.

Pozor na to ! Jsou to naše zbytečné konstrukce, že nás každý odsoudí, jen proto, že něco děláme napoprvé a my tak raději ani nezačneme dělat to, co by jsme chtěli.


Kde je vůle, tam je cesta

Seděla jsem na zemi, opět zamotaná do lyží a věděla jsem, že takhle to nepůjde. Takto to bude trvat i celou sezonu. Youtube prostě u mě neuspěl. Zoufale jsem se zadívala na ty děti, jak se učí a na instruktory, který jim to trpělivě ukazují a vysvětlují a v té chvíli přišel nápad: …

Proč neopakuješ ? Vždyť ani oni lyžovat nevědí. A když se to naučí děti, tak proč ne i ty?

A tak jsem poslouchala a pozorovala děti, co dělají a sledovala instruktory jak je opravují a jen jsem to opakovala. Netvrdím, že to je ten nejlepší a nejvhodnejší způsob, ale byl jediný, který mi v té chvíli přišel vhod. A když to začalo  fungovat a postupně jsem se na lyžích udržela, pochopila jsem význam věty “ Kde je vůle, tam je cesta „

Samotním opakovaním jsem se naučila  brzdit, zrychlit, spomalit, sjet slalom a také správně padat. Do dvou týdnů jsem se naučila lyžovat, tedy alespoň základně.
A já jsem v sobě cítila skvělý pocit vítěze, i když jsem před sebou měla další krok – Jet přímo na svah a využít to co jsem se naučila.

To co jse naučíč, dej také do praxe

Mnoho lidí skončí třeba i v tomhle bodě. Zkoušejí a při tom i zůstanou. Do skutečné praxe to už nedají. Načítají si recepty, jenomže ich nikdy neudělají. Vědí co přesně mají udělat aby se cítili líp, ale  zůstanou jenom při tom vědení. Tím pádem, se jich rozhodnutí dostáva jen do teoretické fáze a oni jsou stále na začátku.

Já jsem se tedy odvážila  a abych bylo mé rozhodnutí kompletní, vybrala jsem se na svah. Nasedla jsem na lanovku a když jsem vyšla na kopec, až pak mi došlo, že toto je už realita. Koukala jsem dolů a uvažovala nad tím, že pokud to vzdám, tak to budu muset jen zjet pěší, s lyži pod paží. A to se mi skutečně nechtělo 🙂 Fuu srdce mi bilo jako zvon a protože cesty spět již nebylo a kolem mě se mihali  skutečný lyžaři, čekala na mě  jediná možnost. Kolena se mi třásli a já se ocitla v podivnem křeči. Moje mysl nyní pracovala na plné obrátky a snažila se vytáhnout všechny katastrofické scénáře světa, jen aby mě zastavila a přesvědčila, že to není dobrý nápad. Ale já jsem se odhodlala a opakovala co jsem se naučila. Cesta dolů mi trvala téměř půlhodiny, no pak ten pocit byl nepopsatelný. Jako bych zdolala nějakou obrovskou horu. Koukla jsem se za sebe  a byla jsem nadšená. Prostě jsem to dala!

Opakovaním přicházi skutečná změna

Začala jsem si věřit a jízda dolů, trvala pokaždé méně a méně . Já jsem si to absolutně  vychutnávala a proto jsem to jisté naučila i svou dceru, Jí  to samozřejmě trvalo trochu kratší dobu. No  když jsme vyrazili spolu na svah a ona se osmělila, ty jiskry v těch očích byly jako odměna, za celou mou námahu a rozhodnutí něco změnit.  Byla tak hrdá, na mě, na sebe, na to že může říct, že se umý lyžovat. Zima dostala najednou jiný nádech. Už nebyla jen o nudném čekání na jaro, o procházkách, či koulování. Už nebyla jen o sáňkování a vystavění při bufetu, se svařeným vínem v ruce a čekání, než se děti unaví. Byla o opravdovém přežiti chvil s dcerou, a ještě k tomu se zážitky z nečeho novího.

Rozhodnutí je základ

Já jsem si v duchu děkovala, že jsem nabrala tu odvahu a rozhodla  jsem se , i když pro tak malou změnu, která jak se zdá ale měla pro mě obrovsky význam. Od té doby už každá zima, pokud byl sníh, stala za to.
V tu zimu jsem pochopila, že rozhodnutí je zaklad a víra ve své vlastní PROČ, stejně tak.
No a překážky? Ty zde budou vždy.

Mějte záměr, ale nelípnete tak na výsledku a užívejte si ten proces. Ono ten výsledek si pak více užijete a budete mít ze sebe úplně jiný pocit jako když budete jen čekat na výsledek. Neznamená, že proto nemate nic dělat, no lpění na výsledku způsobuje u lidí krátkodobou radost a motivaci.
A tak jsem se naučila užívat si zimu.. Také jsem se naučila, že vhodný čas nebyl ani včera a nabude ani zítra. Je přesně tehdy když učiníte rozhodnutí.

Odvaha totiž neznamená nemít strach, ale způsob, jak ho překonat.

Co jsem v tomhle případě využila, abych dosáhla změny

Jaké mě potkali překážky?

Když tedy máte, již nejakej svů sen nebo cíl splněn, popřemýšlejte nad tím, co Vám k jeho dosažení pomohlo. Rovnéž jaké překážky se Vám stavěli do cesty. Když si to totiž pojmenujete, pak budete vědět, co můžete očekávat, při plnění nejbližšího sna, nebo cílů 🙂

Eliška

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *