Jak nás pohádky ovlivňují

Když jsem psala tenhle článek, proběhla mi myslou spomínka na dobu, kdy jsem se stěhovala od rodičů a chtěla se osamostatnit. Úplně přesně si vybavuji, jak jsem pár měsícu před stěhovaním, seděla u okna v mé izbě, koukala ven a uvažovala zda se mi někdy osamostatnit podaří. Přece mi bylo už 30 let a tehdy měla má dcera  7 let. Neměla jsem  nic našetřeno a zrovna úvěr sem si brát nechtěla. Tenhle sen jsem řešila v roce 2016 a v roce 2017 sem už bydlela sama v cizím městě.. Zajisté Vám hlavou proběhla jedna z tyhle myšlenek. „Cos dělala sakra ve svých 30 ti  ještě u rodičů?“ Anebo, „Já to mám stejné a taky přežívám stejné pocity.“

Proč jsem se ve svých 30 ti stále nacházela u rodičů, si můžete přečíst v mém příběhu tady. Teď bychom ale chtěla psát o tom, proč odejít od rodičů,  byl pro mě takový problém. Co mi v tom bránilo a co mi k tomu pomohlo . 

Fikce vs. realita

My lidé, máme takovů vlastnost, že se rádi projektujeme do života někoho jiného. A je jedno,  zda je to skutečnost nebo fikce. V oboch případech by na tom nebylo nic špatného,  kdyby nás při tom neovlivňovali i emoce,  anebo kdyby jsme si ces danů fikci neboli i skutečnost, nevštěpili do sebe jisté přesvědčení, které nás pak ovlivňují.

Jak to myslím?

Teď budu narážet na fikce, které v tomhle pojímaní můžou být i pohádky. Pohádky jsou vděčné a pestré téma na to, abych si teď řekli, jak nás mohou ovlivňovat skrz naše myšlenky, emoce. Tím bych je samozřejmě nechtěla zatracovat, to v žádném případě. Pohádky mají pro nás obrovskou hodnotu a já sama je miluji,  jen bych chtěla ukázat, jak dokážou být jisté přesvědčení v nich, pro nás a náš život limitující, když je máme podvědome uložené.

No, i když se vám to možná zdá být ujeté a přitáhnuté za vlasy,  v době když jsme ještě děti a tvoříme si určitý obraz o světě, mají i pohádky na nás dost podstatní vliv,  při budovaní si určitých přesvědčení. 

Jistě Vám hovoří něco Sugesce.

Je to proces, který vede od podnětu k reakci. Je to v podstatě tvrzení formulované tak, aby vyvolalo zamýšlený účinek, bez nějakého kritického myšlení. Skrátka a jasně, my jako děti, které kritické myšlení vyvinuté ještě nemáme, protože žijeme tady a teď, koukáme  na pohádku, kde je nějaké tvrzení. Automaticky to tvrzení v nás vyvolá představy, které mají  hodně podmanivou silu. Což znamená, že se to takovému dítěti uloží do paměti velice hluboce a pokud se na ní doptává a rodič mu ji vysvětli jenom tak ledabylo, stává se tahle informace přesvědčením. V realitě to pak může znamenat určité nevědomé duševní ovlivňovaní.

Uvedu příklad:

Znala jsem jedno děvčátko, které si ve svých 7 letech vygumovalo se žákovské knížky 5 ku. Když jsem se ptala proč to udělala, řekla mi zajímavou větu.

Moje máma, mi řekla, že když dostanu 5 ku už se nevrátí domů ze zahraničí.

Kamarádčina dcera byla u své kamarádky a když přijela, domů měli na stole buchty. Její dcera se na ně vrhla a když už byla při 6 té buchtě, máma se jí zeptala, zda je taková hladová, ať si dá raději něco jiného. Ona ji na to řekla:

Hladová nejsem, ale kamarádčina máma mi  řekla, že když budu vela jíst, tak pak mi porostů prsa.

V celku výrazné ovlivnění, jenom větou myšlenou se srandy. Nemyslíte? To jen tak pro ozřejmění, jak se sugesce projevuje v praxi. Pojde ale nazpátky k pohádkám.

Já, jako malá holka, jsem vyrůstala na pohádkách lidového typu anebo od bratrů Grimmů, či fantasy pohádkách, jako byla například Fantagiro . Oni, ty pohádky jsou skvělé, pokud jsou správné pochopené anebo správně vysvětlené rodiči. Pamatuji si, ale  sebe, jako malé děvčátko, které sledovalo pohádky a nasávalo ty informace mezi řečou, jako například:

Samochvála smrdí

Dobrý lidé jsou ty chudí

Princ se do ní zamiloval na první pohled

Bohatí jsou špatní

Když budeš tvrdě pracovat, možno pak budeš mít peníze 

Chudáka vždy okradou

Jenom ten, kto se obětuje, je skutečně štěstný

Skutečná láska je spájená s krásou a také, že všichni žijí šťastně až do smrti

Nevadí,  když trpíš! Důležité je, že si milá a každému pomáháš.  Pak  přijede princ a zachrání tě.   

Z troch sourozenců jenom ty nejmladší mají úspěch.

Macechy jsou zákonitě špatné    

a mnoho dalších…

Bodkou za tím všechným, samozřejmě bylo  utvrzení od rodiny, že tak to skutečně je, jenom abych v nás vzbudili jistú formu strachu ( abych pak lépe poslouchali), nebo jakousi motivaci  ( abych v nás zasáli pocit soutěživosti, k lepším výsledkům). Samozřejmě to nebylo myšleno špatně, jenom si neuvědomovali důsledky takových  přesvědčení a jejich potvrzení. Snad aby ne, když doba byla úpně jiná. 

 

Tyhle obrazy a přesvědčení, které sme v pohádkach dostávaly,  nás začali zajímavě formovat, aníž bych si toho uvědomovali. Každá jedna pohádka, nesla v sobě obrovskou hodnotu a hlbokou myšlenku. Jenomže filmový průmysel je jeden z nejmanipulovatelnejších průmyslu vůbec, protože se tam hraje s našou mysli a fantazii. A proto, že náš mozek neumí rozeznat, kdy o fantazi jde a kdy je to realita, ocitáme se ve víru sugescí. K tomu se ještě pridruží i emoce a my tak často prožívame strach, smútek, radost, bolest jako by se to dělo doopravdy. ( Proto některé filmy mají na nás obrovský vlyv a někdy se z nich i hodně dlouho vzpamatúvame) Co pak může u dětí vyvolat právě taková pohádka, která jim spoušti fantazii ( což je dobře), ale nastúpi sugesce  a ta, pokud je nesprávně pochopena, neboli i špatně vysvětlena, začně nás podvědomě ovlivňovat. 

Například:

Klasické lidové pohádky především výchazeli z tehdejší doby, která byla z období panovníku, rabováni, vojen. Z období,  kdy byli jenom chudí a bohatí a v pohádkach právě chudí vystupovali jako dobrí lidé a ty bohatí, jako lidé zlý. Časté bylo také,     vystupování třech sourozenců, a zákonitě, nejvíc štěstí měl nejmladší a nejstarší byl chamtivec. Mladá princezna byla většinou zakleta, smutna, pyšná, unesena, nebo nepochopena a až princ, ji musel vysvobodit, aby byla šťastná. Jenom hezky lidé měli nárok na štěstí a lásku. Lidé  škaredí, byli většinou čarodějové nebo  šarlatáni, či zlodějové. A děti podle tohoto začali nazerat na svět.

Pamatuji si na jednu pohádku, kde zazněla věta, která byla pro mou babičku absolůtně pravdivá : Chudí se narodíš a chudím ostaneš i zemřeš. Babička se pak na mě pozrela a bez toho abych se jí zeptala, mi řekla:

Přesně tak, dítě mé. Ten kdo se chudí narodí, tak i chudí zemře. Bohatství není pro nás. Někdo musí i trpět.

Když ale beru v úvahu, že starí rodiče, nebo i rodiče žili za období vojny, nebo určitích režimů a nebyli dvakrát štěstný, tak postavy v pohádkach , byli pro ně zrcadlení reality, což nám jako dětem moc neprospívalo. My jsme si, ale neuvědomovali, že nám dávají určitý podvědomí otisk a vštepuji nám jisté vnímaní k bohatství, lásce, odvahe, kráse, štěstí a dokonce i k jídlu ….A i když jsme pak vyrostli, tenhle otick v nás zůstal nadále, a mohol nám začít celkem zajimavě komplikovat život.

Komplikovat ?? A jak ?

Možná se vám to jeví směšné a možná tomu nevěříte, ale pohádky nás docela hodně ovlivňovali. Do jaké míry to bylo motivujúci nebo limitujúci, se i tak dozvíme až později v našem životě. 

Uvedu příklad:

Toužíte mít více peněz, ne jen tak na prežití, ale nemáte je. Co sa vám jako první honí hlavou?

Že jste se zřejmě něnarodili správně. No někdě podvědome, tam vyskakuje i to, že peníze mají jenom špatní lidé, kterí kradnou a vy přece špatný člověk nejste. Tak stě to přece viděli v pohádkach a ještě k tomu,  vám to potvrdili i doma. Nebo také, že bez  práce nejsou koláče a vy si myslíte, že na vyděláni mnoha peněz, musíte být neustále v práci a tak makáte, jak stě to viděli v pohádkach, jenomže peněz mátě stále rovnako a k tomu ste víc utahaný.  

Nebo jak vnímáte lásku?

V pohádkach je láska často zobrazovaná, jako něco, co si musíme zasloužit, naši dobrotou a hodným chováním. Také, že tí co mají lásku, nemějí peníze . No a to se pak musej rozhodnout. My ženy jsme také skvěle cvičené, aby jsme čekali na toho skvělého prince, co nám dá modré z nebe, lásku a zachrání nás……aby sme byli stále hodné panenky.

Já když četla takovou pohádku dceři, tak jsem jí mnohé musela vysvětlit, aby nenadobudla přesvědčení, které by ji pak mohlo zbytečně limitovat. Je proto dobré se koukat, co svým dětem pouštíte a či jich to může nějak zbytečně limitovat. A pokud už chtěji pohádku koukat, jakéhokoliv typu, tak mu jen třeba některá tvrzení vysvětlit.

A protože chci podotknout, že pohádky nás ovlivňuji jako limitujúcimi přesvědčení, tak také jsou  mezi nima i ty, které můžou pomoct ke změně a správně nás motivovat. Když jsem tedy plánovala odejit od rodičů a osamostatnit se, hlavou mi vyřyly myšlenky, především  o penězích a zda to sama zvládnu.

Já to nedokážu, protože jsem nejstarší a ty nemějí tolik štěstí. Také,  že to neutáhnů, protože jsem žena .

Nebo kdo mě ochrání v tom světě. Co když o peníze přídu, protože tak to přece chodí…

Pak jsem se ale zastavila a začla  uvažovat, proč tak uvažuji.

Kdo vlastne řekl, že já, to budu mít  takhle. Protože to tak býva  v pohádkach?? Protože tak jsme se naučili přemýšlat?? Co to je za blbost, jak pak můžu  být šťastná ??

A víte co mi pomohlo tohle zlomit a prostě nabrát odvahu a přestěhovat se??

POHÁDKA 😀.

A tak když jsem odcházela z domu, v hlavě mi zněla pohádka NA VLÁSKU. ( Příběh o dívke, která byla uvezněná ve vysoké věži a toužila se dostat ven . Žena, co se vydávala za její matku, jí to ale nechtěla dovolit, protože by přišla o kouzelnú moc , jejích vlasů. Raději ji tvrdila, že svět je zlé a nebezpeční místo. Dívke se to nakonec povedlo, no i tak bojovala s pochybami…) Takže ano, pohádky dokážou vštěpit i totálny nesmyli, ale také dokážou člověka, dokopat do odvážnyho kroku, na ceste do něznáma. Dnes již už nežiju v tom bytě a ani v na Slovensku. Už jsem se prestěhovala do susedných  Čech a nabrala odvahu i na tenhle krok.

 

To co mi pomohlo, byli právě tyhle slová, které zazněli v jedné z písni, které se v pohádke Na vlásku spívaly. Byl to moment, když už věž opustit mohla, ale ji propadla nejistota.

Na dlani svět a chce to jen krůček malý. Veliký svět mě volá, ale nevím kam. Lituji chyby své, ti co zaváhali.Mam jit? Ne! Nebo jo??

Když se pak dostala z věže dostala, zaznělo v pohádke : 

Vždyť poprvé jsem volná, všechno dělat smím! Já můžu běhat a vyhrát a tančit a lítat, skákat a hopsat a slyšet své srdce, roztančit ruce a krásně se cítit, Já začla právě žít !!! 

Pokud se nás vysnívaný sen bude javit jinak, jak jsme si vysnívali, také jsem tu našla inspiraci :

Mám strach-  18 let, jsem se koukala z okna věže a snila jaké, by to bylo vidět světélka. Co když to bude jine,  něž jak jsem si to vysnila? Co potom ? Pak přijde ta lepší část. Začneš si hledat nový sen.

Také motivace k tomu, abych věci neodkladala.

Dlouhé dny, svět žil za mím oknen, já a sny, sama docela. Říkam si, jak jsem byla slepá, čas jsem strácela. Teď jsem tu, záři oslněná, teď už vím, že se dá i žít. Chvěju se a jasné je, že tam jsem, kde mám být.

Pohádky jsou vždy  inspirativní, a jako ty staré, tak i ty nové. No neměli bych zapomínat, že pro děti můžou působit jinak. A v takom případě závisí jenom od nás dospělích, zda im tvrzení v nich vysvětlíme anebo ich něcháme věřit comukoliv, i za cenu, že to bude pro ně v budoucnu limitujíci. 

Eliška

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *